Rozhovor s Helenou Séquardtovou (2010)
Jak vůbec vznikla Muzika?
Chtěla jsem, aby moje děti Adélka a Tom předtím, než vstoupí do první třídy, poznaly školu, do které budou chodit. Proto jsem začala vyučovat tzv. hudební kroužek v základní škole v Řepích a oni byli spolu s několika žáky této školy jeho prvními členy. Zde byl ředitelem náš současný pan ředitel, Mgr. Mojmír Dunděra. Díky jeho pochopení a podpoře kroužek vzkvétal, postupně se změnil v poměrně známý soubor Dráteníček, následně pak v soubor Musica Melodica. Škola v Řepích byla v roce 2001 zrušena a Muzice poskytl azyl opět pan ředitel Dunděra, nyní už ředitel školy Dědina. Zde, po mém příchodu, se soubor postupně transofrmoval do nynější podoby a přijal jméno Musica e Danza. Na Dědině je Musica e Danza 9 let a díky vedení školy tu má skvělé zázemí.
Chtěla byste se vrátit do minulosti a znovu zakládat soubor?
Zakládat soubor znamená začínat s dětmi, které nic neumějí a nevědí, co po nich vlastně chceme. Když o tom tak přemýšlím, napadá mne, že s přípravnými odděleními to tak prožívám stále znova. Naštěstí tu jsou ti, kteří už do Muziky chodí dlouho a s těmi se dá úžasně pracovat a dostávat se stále dál. Máme teď nejlepší členy a kapelu za celou tu dobu.
Kde vznikl nápad na založení folklórního souboru?
Založit folklórní soubor jsme původně ani nechtěli. Začala jsem učit v jedné malé škole hudební kroužek a z něho se postupně zvyšováním náročnosti vyvinul tento soubor.
Váš styl se nezakládá přímo na folklóru. Bere si z něj jen nejdůležitější prvky. Jak je možné ho charakterizovat?
Neznám podobný soubor. V ostatních ansámblech totiž členové buď tančí nebo zpívají. A k tomu, jak charakterizovat náš styl - folklórem se inspirujeme v základním pohybu celé skupiny na pódiu, přejímáme některé choreografické prvky sólových tanců, způsob některých postupů v aranžích skladeb a samozřejmě kostýmy. V našem případě lze asi mluvit o stylizaci lidového oděvu nebo zjednodušení kroje. Jenže stejně tak jako se inspirujeme lidovým uměním, je možné mluvit o naší inspiraci klasickým tancem a klasickou hudbou.
Z kolika členů se soubor skládá a kolik má věkových kategorií?
Soubor tvoří dvě složky - muzikanti (musica) a tanečnice/zpěvačky (danza). Muzikantů máme 6, zpívajících a tančících dívek je 14. Mluvíme-li o souboru, mám na mysli tyto lidi. Je ale pravda, že bez přípravek bychom brzy skončili, proto máme několik přípravných oddělení, kde je asi 50 dívek.
Podle čeho si členy vybíráte?
Náš soubor proto, aby mohl zkoušet ve škole, má dvě funkce. Pro ZŠ plní úlohu kroužku pro malé děti. Takže tady si moc nevybíráme, poskytujeme možnost chodit do přípravky každé dívce, která alespoň trochu intonuje a umí se pohybovat. Druhá - hlavní úloha MeD- je reprezentační. Proto ve vyšších odděleních už musíme být náročnější - zde to už tedy opravdu není kroužek, ale náročná a profesionální práce. Od dívek vyžadujeme perfektní přípravu, soustředěnost, pracovitost, v dobrém slova smyslu oddanost souboru. No a pak samozřejmě výbornou intonaci, pohybové dispozice, postavu. A téměř na nejdůležitějším místě je spolupráce s rodinou dítěte a důvěra rodičů v nás a naopak.
Musí členové souboru, kromě zpěvu a tance, umět hrát na nějaký nástroj?
Je to více než vhodné, protože ten, kdo studuje hru na nějaký nástroj, je rychlejší, pohotovější a celkově lepší než ten, který se setkává s hudbou jen u nás. Dříve nebo později stejně naše dívky na nějaký nástroj začnou chodit, protože to cítí jako nutnost.
Jakých akcí se Musica účastní?
Pořádáme pravidelné koncerty – Vánoční a Jarní, na nichž účinkují všichni členové ze všech oddělení. Pak vystupujeme příležitostně pro Prahu 6 (to jsou účasti na např. jarmarku, na pouti, ve vánočním stanu, při různých slavnostech atd.), pro různé organizace a společnosti, a samozřejmě pro školu – zahájení školního roku a vítání prvňáčků, masopust, den otevřených dveří. Občas jezdíme na soutěže, bývá to Jarní petrklíč a Pražská snítka, odkud vždy odvážíme první ceny, a nově mezinárodní festival Prague Christmas, jehož jsme se loni zúčastnili zatím dvakrát a vždy jsme získali 1.cenu a vítěze kategorie. Kromě toho se snažíme každý rok účastnit se nějakého mezinárodního festivalu (3x Belgie s první cenou Cum laude, nesoutěžní Lago di Garda, Mistrovství světa v rakouském Grazu - zde jsme získali zlatou medaili). Naše účast na festivalu je bohužel limitována penězi, protože zaplacení dopravy přesahuje možnosti souboru. Jsme tak odkázáni na sponzory nebo na granty. Kdyby nezáleželo na financích, jezdili bychom na festivaly 5x ročně. Pozvání na ně dostáváme pravidelně jednou za měsíc – bohužel jsme museli odmítnout Čínu, Maltu, Paříž, Baden-Baden, USA, Istanbul...
Soubor funguje už více než patnáct let. Nastal přesto třeba někdy okamžik, kdy jste měla chuť to celé zabalit?
Ano, několikrát a vždy ze stejných důvodů. Když se začnou členky mezi sebou pomlouvat, hádat a nesnášet - nedá se pak vůbec pracovat.
Co je na Muzice nejtěžší?
Manévrovat tak, abych nikoho při kritice nezasáhla na citlivém místě, aby se nikdo neurazil, nezáviděl, nepomlouval. Aby ten, kdo konečně po letech dřiny dostoupal na poměrně vysokou úroveň, to pak nevzdal. Děti chodí trpělivě od 7 let, tvrdě pracují a těší se, jak budou zařazeny do Danzy, a když tam konečně jsou a něco umí, dostanou se do těch telecích let, kdy jsou důležitější kámošky, chození ven, kluci...
Nejtěžší je vysvětlit členkám, že svým chováním reprezentují Muziku a v zahraničí i ČR. Jejich vystupování i celkový projev musí být na úrovni. A teď dodávám s povzdechem, že by to mělo být vždy, nejen v cizině.
Co je na Muzice nejkrásnější?
Když hudba, kterou si vymyslíte a napíšete na papír, zní a interpretují ji děti, které se to s vámi naučily. Moc ráda mám chvíle společného hledání nejlepší podoby písně - jak choreografie, tak interpretace, nástrojových vstupů, práci s rekvizitami. Miluji chvíle, když všem ve zkoušce jde o totéž a všichni se na hledání nejlepšího řešení podílejí.
Jaký byl Váš nejhezčí zážitek s Muzikou?
Jsou to jen takové chvilky - když cítím, že všichni prožívají stejně silně totéž - může to být noční bojovka na soustředění stejně jako skutečně neopakovatelná atmosféra při předávání ceny v Belgii, kdy plný amfiteátr zpívá Beethovenovu Ódu na radost. Opravdu miluji vydařené koncerty, kdy se spolu s posluchači noříme do tajemné harmonie nebo naopak gradujeme závěr suity a já vidím, že všichni cítíme stejnou euforii. Nejhezčí zážitek jsme měli asi všichni společně ve Stradenu v Rakousku - potlesk neměl konce.
Pamatujete se na úplně první koncert?
Myslíte koncert s Muzikou - tak to se pamatuji. Bylo to v prostých podmínkách sokolovny v Řepích. Seděla jsem v zákulisí na kladině a pozorovala jsem děti, jak se těší na vystoupení. Přemýšlela jsem, jestli to má budoucnost. Dnes vím, že má.
Za éru působení souboru jste získali řadu ocenění na mezinárodních soutěžích. Která byla nejvýznamnější?
Tady musím říci, že náš styl (tj. zpěv a tanec současně) nás paradoxně vyřazuje z mnoha festivalů a soutěží - buď je soutěž sborová, kde sbor stojí a zpívá, nebo je soutěž taneční, a tam zase není možné zpívat. Přesto existuje několik festivalů, kde je i kategorie folklór. Jedním z nich belgický Neerpelt. Z tohoto mezinárodního festivalu jsme si třikrát odvezli první cenu Cum laude. Za pár týdnů se zúčastníme potřetí mezinárodního sborového festivalu Prague Christmas. Již dvakrát jsme zde získali také první cenu a vítěze kategorie. Za nejvýznamnější však považuji Zlatou medaili z letošního Mistrovství světa ve sborovém zpěvu v Grazu.
Kdybyste mohla, který kostým byste si vybrala?
JÁ??? Budete se divit, ale mně se nejvíc líbí červenočerný. Taky jsem ho navrhla. Tedy stejně jako všechny ostatní.
Kdo z minulých generací Vás zaujal a čím?
Náš kontrabasista Jan Hoskovec fenomenální schopností improvizovat. Ten nenápadný kluk uměl přímo na pódiu improvizovat a vytvářet protipohyb a průchodné tóny v souladu i se složitou harmonií - to měl od pána boha.
Chystáte v novém roce něco nového?
V roce 2011, roce Antonína Dvořáka, přicházíme s něčím pro nás novým - poprvé nebudeme uvádět lidovou hudbu v našich aranžích, ale hudbu tohoto našeho nejvýznamnějšího skladatele. Při příležitosti 170. výročí narození Antonína Dvořáka uvádíme novou suitu na hudbu Slovanských tanců a jeho Moravské dvojzpěvy.
Jak vypadá příprava souboru před nějakou důležitou akcí?
Novou suitu začínáme stavět většinou na soustředění. Tam připravíme základy – sborové party, tance. Před akcí si musíme ujasnit, jaké jsou podmínky zadavatele a připravíme představení podle toho. Zkoušky jsou stále častější, až nakonec musíme obětovat i víkend, abychom se s kapelou sehráli. Teď už nejde o to, jestli zpíváme, hrajeme a tančíme správně – to musíme nazkoušet předtím. Na velkých secvičných zkouškách jde o to sehrát se v tempu, dynamice, ve výrazu a správně se naladit pro danou příležitost. Na takových zkouškách se pracuje od rána do večera a zažije se mnoho legrace, ale i vyčerpání
Co byste vzkázala nováčkům?
Všem dívenkám, které chtějí tak jako Anežka nebo Lucka zářit na pódiu, vzkazuji: za tou krásnou tanečnicí je 8 let dřiny, zkoušení, učení, asistování u malých dětí, koncertování na nejrůznějších místech, soboty a neděle, dny prázdnin, večery na koncertech...Vzkazuji toto: trpělivost, trpělivost, trpělivost a vytrvalost. Do Danzy se dostane ten, kdo chce. Protože ten, kdo opravdu chce, překoná neúspěch, vydrží náročné zkoušky, je schopen obětovat volný čas, jinou zábavu a dokáže na sobě pracovat. Každý se naučí zpívat, pokud se tomu opravdu poctivě věnuje (jen 2% lidí skutečně nemají hudební sluch, ostatní ho jen nemají vycvičený). A o hlasu platí totéž. A pohyb? Vše jde nacvičit, když se tomu věnujete. L.v. Beethoven řekl, že úspěch je 10% talentu a 90% dřiny. Důležitá je také pokornost, vědomí toho, že nikdo z nás není zázrak. Dívky, které se „vytahují“, to daleko nedotáhnou. Mockrát se stává, že „zázračné“ dítě je zázračné v šesti letech, ale ve dvanácti najednou jeho sláva hasne a zastíní ho ten, kdo na sobě pracuje a dře ve dne v noci. Vždy je někdo lepší než vy nebo může být lepší zítra. Proto ty cesty na festivaly do zahraničí – abychom si uvědomili, jak úžasní jsou jiní muzikanti a co všechno je ještě před námi.
Dokážete si představit, že jednoho dne soubor skončí?
Dokážu si představit, že soubor jednoho dne skončí, ale na jeho základech určitě vytvoříme něco lepšího. Už mám pár nápadů.